Když se dnes někdo zeptá, kdo byl předchůdcem dnešních DVD disků, mnozí odpoví - „videokazeta VHS“. Tato odpověď ale není správná, neboť videokazeta je páskové médium. Někteří odpoví lépe: „VideoCD ve formátu MPEG1“. Ale my se nyní podíváme do historie, zase ne tak vzdálené, na formát, který vytlačilo z trhu až DVD po roce 1996.

A i když možná nejste fandové audio/video techniky a zajímají Vás spíše CD a DVD vypalovačky, doporučuji Vám si tento článek přečíst. Laserdisk technologie skrývá spoustu nekonvenčních a dnes stěží uvěřitelných důmyslností.

Historie

Laserdisk vyvinul pan David Paul Gregg už v roce 1958 ale svůj objev si nechal patentovat až v roce 1969, pomineme-li dílčí patenty z roku 1961. První funkční vzorky pak byly předvedeny společností Philips v roce 1972.

Mezitím se snažila spousta výrobců najít odlišný způsob diskového záznamu audio/video signálu. Objevil se dokonce mechanický záznam - tedy jakási gramodeska s velmi jemnými drážkami a snímaná piezoelektrickým členem. Problémy takového média ovšem byly nasnadě - jestliže dokázala přeskočit vinylová nebo šelaková gramodeska, skočil si i mechanický videodisk. Počet přehrání takového disku beze ztráty kvality se dal spočítat na prstech jedné ruky, vzhledem k náročnému kontaktnímu snímání. Drážky v disku se prostě obrousily.

Vývoj se vrátil zpět k optickým diskům a tak se v roce 1978 mohl objevit na trhu první komerční přehrávač videodisků ve formátu Laserdisc, tedy ve stejném roce kdy se objevily první komerční kazetové videorekordéry Betamax a VHS. Tehdy technologii laserdisku uváděl na trh Philips, Pioneer a zábavní koncern MCA.

Technologie

Laserdiskové médium, stejně velké jako Long-Play gramodeska (prostě elpíčko) a také stejně jako gramofonová deska oboustranné, neslo analogový záznam obrazu a zpočátku taktéž analogový dvoustopý záznam zvuku. Na laserdisku najdete pity stejně jako na CD nebo DVD, ale s výjimkou později přidaného digitálního zvuku nepředstavují binární informaci, ale frekvenčně modulovaný analogový signál.

Disky pro PAL a NTSC normy se liší možným počtem zvukových stop. NTSC vzhledem k nižšímu počtu řádků (480 vs. 576) může nést dvě analogové zvukové stopy a dvě digitální stopy ve formátu lineárního PCM 44,1kHz/12 - 16 bit (stejně jako CD). PALový laserdisc pak pouze jeden pár stop.

Časem přibyla možnost použít namísto jedné nebo dvou takových stop i stopu nesoucí Dolby Digital a nebo DTS zvuk. Laserdisc je tedy prvním komerčně dostupným médiem, které přineslo digitální prostorový zvuk a to i ve formátu DTS, do našich domovů, přičemž toto prvenství bývá dnes chybně přisuzováno DVD diskům. Díky shodnému datovému toku s CD mohl být DTS zvuk umístěn také na CD-Audio disky. I ty přišly dříve než DTS na DVD. Pokud jste nikdy takové CD v ruce nedrželi, můžete se podívat na booklet sampleru od firmy Telarc.

Otáčky, pauza, rychloposuv

Co je CAV a CLV asi víte z recenzí CD a DVD vypalovaček. Obě, konstantní úhlovou i konstantní obvodovou rychlost ale používal i laserdisk, ovšem s tím rozdílem, že při konstantní úhlové rychlosti není drážka ve spirále, ale v soustředných kružnicích. Jedna kruhová drážka tedy obsahovala jeden kompletní snímek(!) CAV záznam měl díky tomu obrovskou výhodu v zastavení přehrávání. Hlava četla jeden celý snímek z jediné kruhové drážky, ve stejné kvalitě, se stejným výsledkem jako při běžném přehrávání filmu.

Na obrázku uvidíte díky CAV záznamu velmi zřetelně i vylisované synchronizační pulsy. A to jak řádkové - uzounké kruhové výseče, tak snímkové - široká výseč. Na obrázku jsou vidět začátky a konce půlsnímků - od levého spodního rohu ke středu je jeden půlsnímek a od středu k pravému hornímu rohu je druhý půlsnímek. Na dalším obrázku je to naznačeno černými přímkami.

Stejně jednoduchý byl i rychloposuv - hlava prostě přeskočila několik kružnic a výsledkem byl zrychlený pohyb bez rušivých elementů v obraze, které známe nejen z VHS ale i z DVD.