Částka, kterou by měla Jammie Thomas-Rasset zaplatit zábavnímu průmyslu, se po výroku Minessotského oblastního soudu vrátila zpět na maximální „ústavní hranici“ 54 tisíc USD (v přepočtu dnes něco málo přes 900 000 Kč). Vrátil ji tam tentýž soudce, který ji na tuto hodnotu dostal už v předchozím případě. Prohlásil, že 1,5 miliónu USD je částka nehorázně vysoká a otřesná s ohledem na to, co se stalo (nasdílení 24 skladeb při jejich stažení pro osobní potřebu).

„Soud došel k závěru, že $1,5 miliónu za ukradení a distribuci 24 skladeb pro osobní užití je otřesné. Taková částka je tak přísná a deprimující, že je vzhledem ke spáchanému činu nevyvážená a zjevně neopodstatněná. V tomto konkrétním případě, kdy jde o první úmyslné porušení práv nevalného významu spotřebitelem – neoprávněné sdílení skladeb pro osobní potřebu – je částka $2 250 za skladbu, celkem $54 000, maximální možná, která je v souladu s celým tímto procesem. Takto snížená částka je stále vysoká, represivní a je potenciálně odstrašující. Je vyšší, než by soud rád stanovil, ale to v tomto případě není jeho úlohou. Úlohou tohoto soudu je pouze snížit částku do výše tak, aby byla v souladu s Ústavou.“ Dodejme, že jde o částku třikrát vyšší, než je v takovém případě minimální daná zákonem.

Je možné, že pokud se „spravedlnost přikloní“ na stranu Jammie Thomas-Rasset, částka, kterou bude muset žalující straně zaplatit, pravděpodobně nepřekročí 54 000 dolarů. Mocnáři se ale budou muset nějak dohodnout na tom, jaká částka je v daném případě v souladu s Ústavou. Michael J. Davis z Minessotského oblastního soudu už dvakrát uvedl, že je to $2 250 za skladbu, naopak Kongres je toho názoru, že i $1,5 miliónu (za 24 skladeb) je ústavní a přijatelné a že to alespoň odradí potenciální piráty. Na to ovšem Davis říká, že „potřeba vytvoření odstrašujícího případu nemůže být důvodem ke 2miliónovému rozsudku za krádež a ilegální distribuci 24 skladeb s úmyslem obstarat si hudbu zdarma.“ Na to ovšem zareagoval soud v Minneapolisu, který opět zvedl částku nad milión (konkrétně na $1,5 miliónu, což nyní soudce Davis opět vrátil do ústavních mezí).

Toto vše stále více potvrzuje naši domněnku, že vyčíslování škod se řídí výhradně „bulharskými konstantami“. Prostě sáhnete pro něco do rukávu a vypadne nějaké číslo. Poprvé to bylo $9 250 za skladbu, podruhé $80 000 za skladbu, potřetí $62 500 za skladbu … zdá se, že pouze Michael J. Davis má ještě špetku rozumu a krotí tyto „střelby od boku“ v mezích americké ústavy. Už tato nejednotnost ve vyčíslování odškodného podle našeho názoru činí celý monstroproces vykonstruovaným a všeobecně nedůvěryhodným. Jammie Thomas-Rasset je definitivně uznána vinnou (protože se k činu přiznala) a hraje se jen o čísla. Takhle vypadá spravedlivý proces? Přeci buďto nějaká škoda vznikla – a pak je potřeba ji jednoznačně a nezpochybnitelně prokázat, anebo škodu prokázat nejde a není co řešit. Jak byste dopadli u pojišťovny, kdybyste vymáhali zaplacení škody na základě domněnek a „co by, kdyby“? Jako sedláci u Chlumce. U soudu ale můžete kolem případu nějakých 24 hudebních skladeb střílet od boku milióny a je to v pořádku? Nám to tak ani trochu nepřipadá. Ano, v USA funguje precedentní právo a logiku tam už také nějaký čas postrádáme. Ale vezměte si, že 24 skladeb - to jsou zhruba dvě CD. Jděte do krámu, ukradněte je, nabízejte jejich rozmnoženiny zadarmo a nechte se dotáhnout k soudu žalující stranou s jediným důkazem v její ruce – s CD, které od vás dostala (to je ekvivalent někdejšího výroku Jammiina právníka, který prohlásil, že vzhledem k fungování P2P sítí nemůže mít žalující strana žádný důkaz o šíření děl, s výjimkou jediného, kdy si skladbu od ní sama stáhla). Jestli skončíte s tím, že máte zaplatit 30 miliónů Kč, tak je někde něco hodně špatně.