Přiznejme si na rovinu, že Sověti toho sice uměli dost (to všechna čest), ale ne všechno. Koho to však zajímá více, případně kdo by rád důkaz, že Rusové / Sověti jsou také velcí vynálezci, nechť vezme zavděk příslušným článkem na Wikipedii:

• Timeline of Russian innovation

Nicméně ve foto technice udávalo světu tón mezi oběma válkami Německo (samozřejmě existovaly i francouzské, švýcarské, americké, japonské i jiné firmy). Ostatně není to tak dlouho, co jsme tu psali o vydražení předprodukčního vzorku Leica A, fotoaparátu z roku 1923, který zavedl používání 35mm filmového materiálu i pro fotografii. Postupem doby se z tohoto formátu stal ten majoritní, navzdory „brblání“ lidí typu Přemysla Koblice, který neměl rád perforaci a považoval ji za plýtvání fotografickým materiálem, navzdory dodnes neustávajícím snahám tradičně středoformátového Rolleiflexu o udržení focení na svitkový film.

Sověti zkrátka neuměli vše. Meli sice génia jménem Koroljov, ale i tak jim ve vývoji raket notně pomohli přední konstruktéři V-2 (samotného von Brauna se jim chytit nepodařilo, toho plně vytěžili Američané, které dostal v roce 1969 na Měsíc). Měli sice génie typu Kurčatova a Sacharova, ale i tak rádi sáhli po pomoci v podobě amerických plánů jaderné bomby, dodaných mimo jiné Klausem Fuchsem.

Ale hlavně měli velké ekonomické a společenské potíže. Po první světové válce, potažmo po revolučních letech držel Sovětský svaz pohromadě jen zázrakem a tvrdou rukou pozvolna se „vylepšující“ represivní složky státu. Přelom 10. a 20. let, ale vlastně prakticky celá 20. i 30. léta 20. století, kdy si ve vězení pobyli i lidé formátu pozdějšího nositele Nobelovy ceny za fyziku Lva Landaua, zanechal(y) na společnosti velké šrámy.

Represivní složku mimo jiné představoval Felix Edmundovič Dzeržinskij, zakladatel organizace Čeka, ze které se později vyvinuly GPU → NKVD → KGB. Tenhle proticarský revolucionář se osobně znal s Leninem už od roku 1906, krátce po revoluci vedl to, čemu bychom dnes říkali Ministerstvo vnitra a dopravy. Ale hlavně byl jedním z architektů masových represí v Sovětském svazu, nicméně ve svém rudém teroru přeci jen měl určitý podíl i na něčem dobrém. Ale to si musíme na chvíli odskočit k jinému muži.

Anton Semjonovič Makarenko byl vlastně opakem. Valnou část života strávil tím, že se snažil tzv. bezprizornou mládež přivést k lepšímu životu, k uznávání hodnot a práci. Postupem doby založil několik organizací, kde takové nezvladatelné děti dostávaly nejen základy společenského chování, ale také vztah k práci a úctu k hodnotám a autoritám, zčásti za pomoci novátorských a velmi specifických metod částečného samořízení kolektivů.

Součástí Makarenkova systému se postupem doby staly i určité formy škol (označovaly se RABFAK - dělnické fakulty), kde si chovanci doplňovali vzdělání a pracovali. V jejich rámci probíhala i výroba nových typů produktů, včetně kupříkaldu fotoaparátů. Dnes vám chci ukázat zástupce jedné ze tří řad dálkoměrných kinofilmáků ze sovětské produkce. Vedle Zorkije jsme si ale my ve východním bloku mohli koupit i něco z řady Kiev, případně FED.

Fotoaparáty FED dostaly svoje jméno po Felixi Edmundoviči Dzeržinském.

Když se na FEDy a Zorkije podíváte blíže, zjistíte - a no-X už to psal v onom článku o Leice z roku 1923 - že jde o kopie dálkoměrů Leica. Traduje se, že se tyhle dálkoměry zrodily na příkaz Stalina, který se týkal 100% okopírování do SSSR zabloudivších bombardérů B-29 (viz Tupolev Tu-4), kdy jeden z amerických kapitánů měl v kokpitu pověšenou Leicu a sovětští inženýři nezkoumali, proč jí tam má, rozkaz byl jasný, zkopírovat 100 % věcí. Ale německé dálkoměry se kopírovaly už dříve.