Jak již vyplývá z úvodu, nepovažujeme zatím SSD za „náhradu“ pevných disků. Jednak kvůli ceně, ale také pro způsob, jakým vlastně SSD fungují a jaký mají vliv na chod celého PC jako takového. U pevných disků je rychlost dána několika faktory. Tím prvním je rozhraní, to je však u všech zatím v podstatě stejné, tedy minimálně pro klasické desktopy. Paralelní ATA už můžeme na poli pevných disků a SSD tuplem odepsat, nemá smysl o něm uvažovat, takže zbývá SATA (SAS, SCSI a další opět nebudeme uvažovat, v tradičních desktopech se s tím skoro nesetkáte).

Další faktory, které mají na rychlost vliv, jsou už u SSD a HDD různé a přesto podobné. U HDD uvažujeme na prvním místě o reálné přenosové rychlosti dat z fyzického média (ploten) do PC a zpět, u SSD v podstatě také (přenos dat z/do paměťových čipů). Tady má spousta SSD nevýhodu v podobě pomalejšího zápisu v porovnání se čtením a nejinak je tomu u jednoho z dnes testovaných SSD. Pevné disky mají typicky rychlost zápisu stejnou jako čtení (některé mají, pravda, trošku pomalejší, ale ne tak výrazně, jako je tomu u levnějších SSD).

Neméně důležitým faktorem, který je však u SSD snad záměrně vynecháván, je přístupová doba. Ne, nečtete špatně, opravdu máme na mysli přístupovou dobu. Říkáte si asi „vždyť ta je přece u SSD zanedbatelná...“. Je a není. SSD má velkou výhodu ve skutečnosti, že při požadavku na čtení dat z různých míst nemusí jako HDD přesunovat nějaké hlavičky kamsi. A přesto nejsou u některých SSD data přístupná tak rychle, jak bychom si představovali. Na vině je faktor, který je u drtivé většiny SSD zatím zcela opomíjen: IOPS – „I/O Operations Per Second“ neboli počet operací, které SSD zvládne za sekundu. Čím vyšší, tím lepší. Dovolujeme si tvrdit, že hodnota IOPS je úplně stejně důležitá jako přenosová rychlost. Až se nám chce při pohledu na jedno specifické SSD říci „čím je IOPS nižší, tím je důležitější“ a bohužel také v návaznosti na toto tvrzení platí, že „čím je IOPS důležitější, tím více tuto hodnotu výrobce tají“.

Realita je totiž taková, že s velkými bloky dat, které dokáží vytvořit onen „maximální datový tok“, s nímž se výrobci tak rádi chlubí, se v reálném životě pracuje jen v ojedinělých případech, kterými jsou nejčastěji práce s videem, ideálně na nefragmentovaném svazku. Systém jako takový a potažmo i aplikace však pracují často s malými bloky dat a ještě častěji na svazku fragmentovaném, což bloky dat ještě více zmenšuje a tím se zvyšuje počet požadavků na disk/SSD (tedy počet operací – proto pak přichází na řadu důležitost IOPS). U pevného disku má fragmentace dat ten efekt, že hlavička musí hodně cestovat po disku, což samozřejmě práci zpomaluje a systém se jeví jako méně svižný. Z tohoto důvodu vešla již před časem do praxe technologie NCQ (Native Command Queuing), kdy disk dostane několik požadavků současně a jeho interní řadič se sám rozhodne, v jakém pořadí je fyzicky vyřídí, přičemž se snaží zohlednit fyzickou vzdálenost dat na disku a pokouší se jít „nejkratší“ (a tedy nejrychlejší) cestou.

Faktem je, že NCQ má význam i u SSD, přestože se zde na „fyzickou vzdálenost dat od sebe“ nehraje. Výhoda přítomnosti NCQ u SSD je v tom, že SSD může také dostat více příkazů najednou, čímž se otevírá cesta pro možné zvyšování IOPS. V Intelu toto dotáhli snad téměř k dokonalosti a na to se dnes podíváme.

Vzhled

Jedna z výhod SSD je malá velikost. Možná to existuje, možná ne, ale zatím jsme neviděli běžně dostupné SSD v provedení velikosti 3,5palcového disku, takže máme tu čest s 2,5palcovými krabičkami. Společnost Kingston se nijak netají tím, že „její“ SSD jsou ve skutečnosti produkty firmy Intel, ani z nich nesnímá původní štítky, jen si přidá vlastní a vymyslí hezké jméno „SSDNow“. Kdybyste se podívali na webu Kingstonu do datasheetu, zjistíte, že jde o tentýž dokument, jaký je k nalezení na webu Intelu, a to zcela bez úprav.

Elektronika

Pro nás šťouraly má SSD oproti HDD jednu nevyslovitelně velkou výhodu: můžeme se podívat dovnitř, aniž bychom tím SSD nějak ublížili. Otevření HDD se rovná narušení jeho bezprašného prostoru, který je nezbytnou podmínkou pro bezchybný a dlouhotrvající chod HDD. Jakmile HDD otevřete, můžete si být jisti, že jste jej právě odsoudili k smrti (nehledě na samozřejmou ztrátu záruky). Jakmile otevřete SSD … nic se nestane :-) (samozřejmě pokud jej nějak fyzicky nepoškodíte, každopádně elektronika SSD vystavená vašemu vlivu na tom bude zhruba stejně jako elektronika pevného disku, která, pomineme-li časté umístění čipů směrem k disku, je běžně dostupná pořád). Nicméně POZOR: Na mnohých SSD (a Kingston nejsou výjimkou) naleznete (v angličtině) varování, že vyšroubování byť jediného šroubku se taktéž rovná ztrátě záruky.

SNM125-S2/80GB (SSDSA2MH080G1GC)

SNE125-S2/32G (SSDSA2SH032G1GN)

Vnitřní konstrukce disků je shodná, prakticky stejný je také hlavní řadič a coby cache je také v obou použit stejný čip 16MB PC166 SDRAM (CL3) K4S281632K-UC60 od společnosti Samsung. Nalezneme zde také maličký čip s firmwarem (512kB Winbond 25X40AVNIG s SPI rozhraním). Liší se tedy logicky pouze svými paměťovými čipy, 80GB SSD obsahuje MLC čipy 29F32G08CAMC1 (kapacita každého z nich jsou 4 GB, dohromady jich dvacet (z každé strany deset) dává 80 GB), 32GB SSD obsahuje SLC čipy 29F16G08CANC1. Těch je také dohromady dvacet, ovšem jsou to 2GB kousky a to dává dohromady 40 GB. Z toho můžeme usuzovat, že je zde použito 8 GB jako „spare“ pro prodloužení životnosti SSD jako celku – až budou některé buňky na konci s životností, nahradí je tyto „záložní“ navíc pro zvýšení efektivity wear levelingu.

Rádi bychom na tomto místě zdůraznili jednu věc: Oba produkty, přestože jsou na pohled i zevnitř hodně podobné, jsou určeny každý pro trochu jinou cílovou skupinu uživatelů. Důvodem je hlavně rozdílná NAND technologie (SLC a MLC), přičemž ta první, dražší, nabízí větší výkon (hlavně při zápisu) a proto má také nižší kapacitu. SLC SSD tohoto typu mají být tím nejrychlejším a zároveň hodně spolehlivým řešením, jaké se dá koupit, zatímco MLC verze má být „stále ještě hodně svižným řešením s důrazem na vyšší kapacitu“.